+420 608 967 349
info@freedivepraha.cz

BYLO, NEBYLO…

Chvíli mi trvalo se srovnat. Rozvod a ztráta milovanýho člověka otřesou každým, kdo má srdce… a jako vedlejší efekt to s sebou nese revizi hodnot a přemýšlení, co dál. Došlo mi, že je mi čerstvých 26, roste mi pupík, mám ohnutý záda a nalomený zdraví, denně beru léky na astma a žiju tak trochu, jako by mi bylo spíš 35 než 25… tak mi to připadalo… Navíc jsem v tu dobu přišel o všechno, co jsem do té doby budoval, o co jsem se snažil…
Asi znáš film „Into the wild“. Je to dost inspirativní snímek. A má naprosto fenomenální soundtrack. Je tam písnička „Society“, kterou jsem si jednoho dne pustil i s textem, a poprvý mi došlo, o čem to celý je. Byl to tak silnej moment, že jsem se rozbrečel štěstím.
Ten text je krásnej, a pokud ho neznáš, doporučuju. Je to krásná hra se slovy s hloubkou až na dno duše.

Tak jsem jednou došel k tomu, že jsem ztratil jednu ženu, ale získal jsem možnost sblížit se s kýmkoli z 3 miliard žen na planetě. Když už mluvím o planetě, tak jsem ztratil domov, co jsem měl…ten byt… ale zjistil jsem, že máš přesně tolik, kolik si myslíš, že máš… a když definuješ domov zdma bytu, je domov maličkej… a já si uvědomil, že mám vlastně celou planetu, a že můžu jít kamkoli… a celá planeta začala být mým domovem. Není zas tak těžký to tak cítit… jen mě to do té doby nenapadlo tak brát…

První cesta trvala skoro rok a byl jsem z toho úplně unešenej. Měl jsem minimum peněz a učil jsem se přežít přesně jako Honza z pohádek. Dřív byl můj život studium, vztah, práce a zábava… a tahle cesta byla dobrodružství… dobrodružství s sebou nese i krize, jinak by to bylo prd dobrodružství. Občas jsem neměl prachy, jednou jsem měl horečku dengue, a nesčetněkrát jsem nevěděl, kudy dál. Říkal jsem tomu, že mám nad hlavou tmavomodrej kudykam. Ono totiž, když jsi na cestě a můžeš jít kamkoli a dělat cokoli,… to klade na tebe velký nároky. Musíš si vybrat a za něčím jít… a někdy nevíš za čím a kam, a tak prostě jen jdeš někam a koukáš se, co tam najdeš. Všude něco najdeš, když hledáš. A to, co nacházíš, je zrcadlem toho, co máš zrovna uvnitř sebe. A tak se vyvíjíš. Ony ty pohádky jsou docela přesný metafory… během první cesty jsem měl taky rok na to, abych přemýšlel o svý minulosti a porovnal si věci z dětství, který tak nějak nesedly… každej má asi svý šrámy a bludy z výchovy… věci o kterejch dlouho nepochybuješ, až najednou ti to dojde, že to, co ti doma říkali, možná taky nemusí být úplně pravda… a skrze tuhle vnitřní revizi jsem se zbavil astmatu a alergií. … Jsem přesvědčenej, že tenhle proces vyžaduje, aby byl člověk aspoň na pár měsíců vytrženej ze svýho prostředí, protože z té rutiny každodennosti se těžko vidí věci, které na cestě začnou být zřejmé…Navíc, když jsi ve svým prostředí, jsi svázanej sítí sociálních vztahů, kdy každej, kdo tě zná, má nějakou představu o tom, kým jsi, jak se chováš, co umíš, a co ti nejde. A když se chceš vyvíjet, tak tě tahle síť brzdí jako lepkavá pavučina. Když jsi na cestě, lidi na tebe reagujou bezprostředně, na základě toho, jaký jsi teď a tady. Ne na základě toho, jak tě znají už spoustu let. A tak je každá taková konverzace zrcadlem tvého momentálního já. A ty můžeš být jaký chceš, když chceš, a máš možnost se měnit a formovat.

Pak jsem se vrátil do ČR a chvíli pracoval, abych doplnil finance. Potkával jsem se s přáteli a užil jsem si dost legrace, ale zjistil jsem, že je hodně těžký vysvětlit přátelům věci, ke kterým jsem na cestě došel… oni chtěli slyšet o tom, jak to kde vypadá, tomu rozuměli, ale vysvětlit jim, že peníze nejsou hodnota a že zaměstnání zabírá člověku zbytečně moc času, ve kterým by mohl dělat něco užitečného, a že to jde dělat i jinak než 5 dní v týdnu od 8 do 5… to bylo už těžší… s jedinou výjimkou. To byli prarodiče, kteří se smáli a říkali, že jsou moc rádi, že jsem na to přišel. Jedna moje kamarádka cestovatelka si jednou posteskla: “Všichni se ptají, co je kde k vidění a jaký tam maj pivo… ale nikoho nenapadlo se zeptat, co jsem se na cestě za ten rok naučila.”

Po pár měsících v Čechách mi bylo jasný, že jsem sociálně nezařaditelnej, především proto, že jsem se prostě nechtěl stát součástí konzumního soukolí, který ničí planetu. Ne, že by bylo cokoli špatnýho na tom chodit do práce, nakupovat v Tescu a pracovat jako psycholog, ale… léčit lidi, kteří jsou pak jen další ozubený kolečka v soukolí, který kácí prales, chrlí beton a dělá z oceánu skládku… prostě to nešlo… Chtěl jsem to jinak.

Odcestoval jsem.

První 4 měsíce jsem se spíš jen bavil.. Šťastnej, že jsem u moře. Hrál jsem na kytaru v jednom baru každý večer. Oni mi platili ubytování, jídlo a pití. Nevydělal jsem, ale měl jsem se fakt dobře. Tou dobou jsme začali uklízet pláže od odpadků. Říkali jsme tomu Trash Hero. Najednou jsme viděli, že se lidi chtějí zapojovat a měli jsme velkou radost z každýho novýho pondělí, z každý další čistý pláže. V té samé době jsem se začal jsem věnovat freedivingu. Už předtím jsem šnorchloval v hloubkách kolem 15 m, ale najednou jsem to uměl dělat snáz a navíc bezpečně. Největší pecka byla, že jsem se naučil někoho zachránit z hloubky, kdyby to bylo potřeba. Téhle nové dovednosti jsem si vážil asi nejvíc.

Občas jsem měl nějakou romanci. Obvykle na pár týdnů, protože každá slečna nakonec z ostrova jela zpátky domů. To nevadilo. Nehráli jsme si na přísliby budoucnosti. Byli jsme spolu šťastní v tom čase, který jsme měli. Občas to pak trochu bolelo při loučení, ale to k tomu prostě patří. Měkký oči plný slz jsou pořád lepší než prázdnej pohled.

Pak jsem odjel do Indonésie a trénoval freediving. Zlepšoval jsem se. Najednou 30 m nebyla žádná hloubka. Bylo to skvělý… začal jsem chápat svý tělo ještě jinak… freediving je kombinace meditace, plavání a hluboce propojuje mysl a tělo. Zejména, když je člověk v hloubce, setkává se sám se sebou v okamžiku, kdy panika znamená jednou nohou v hrobě. A tak získáváš totální kontrolu nad myslí. Protože prostě nechceš a nemůžeš chybovat.

Byly další vedlejší kapitoly, jako když jsem pár měsíců rekonstruoval jeden domeček, abych z něj udělal dormitory pro turisty. Měl jsem s místní rodinou smlouvu na rok. Krásně jsme to s A. zrekonstruovali, pak místním došlo, že by si na tom mohli namastit kapsu, a tak nás tam odtud tak trochu vyštípali. Smlouva-nesmlouva.

Zkusili jsme šířit Trash Hero v Indonésii, místním se to líbilo, ale jakmile jsme odjeli, tak už v tom nikdo nepokračoval… tak to prostě bývá… ne z každýho semínka vyroste kytka. Z toho jsem se naučil několik věcí. Třeba rekonstruovat dům, zapojovat vodu, čistit studnu, zapojovat elektriku, budovat druhé patro…. cenný zkušenosti. Taky jsem se naučil odpouštět, protože ten podraz místní rodiny byl prostě smutnej… de facto mě využili… ale koukat se zpátky s hořkostí v srdci nepomáhá.

V Austrálii jsem se pak stal kameníkem a pomocnou silou v továrně. Vysokoškolák se smetákem. Jenže některé ekonomiky jsou prostě silnější než jiné. A za 18 dolarů na hodinu budu klidně zametat. Poslouchal jsem u toho nejdřív muziku, pak jsem přešel na audioknížky o neuroplasticitě, genetice a behaviorální ekonomii. Dobře zaplacený samostudium se smetákem v ruce. Vstával jsem v půl 6, vracel se unavenej, ale vydělal jsem si. Za dva měsíce jsem našetřil na letenku do ČR, nový GoPro a laptop, abych mohl stříhat videa, a dost peněz na 4 měsíce cestování v Indonésii a Thajsku. Jo a taky na freedivingovej instruktorák, což byl asi největší výdaj z toho celýho. Nezametal jsem jenom podlahu. Taky jsem se naučil řezat, brousit a leštit kámen a začal jsem vyrábět stoly. S kamennou deskou a dřevěným rámem z recyklovanýho starýho dřeva. Ty kamenný desky byly odřezky z výroby kuchyňských linek. Normálně to drtí a používají při stavbě silnic. No, a nebo by z toho šly dělat pěkný stoly…

Po Austrálii jsem založil Trash Hero Indonesia. Teď po pěti letech máme v Indonézii přes základen, z toho přes dvacet na Bali. Trash Hero se z lokálního projektu rozrostlo do 14 zemí včetně ČR. Sebrali jsme už přes 1200 tun odpadků a zapojilo se už asi čtvrt milionu dobrovolníků. Protože některý semínka sice nevyklíčí, ale některý jo. Je to taková malá magie.

A freediving? Tomu se věnuju pořád. Nechodím moc hluboko. 40+ mi stačí. Stejně mi jde hlavně o to šnorchlování. S mantama a žralokama, na korálových útesech ve chvílích ticha a pohody. Miluju styl bez ploutví, protože čím míň toho člověk tahá s sebou, tím snáz se mu cestuje. A tak to taky učím. Abyste si to na dovolené pořádně užili. V Praze učím kurzy a vedu tréninky v bazénu v Čestlicích. A tu a tam jedeme někam k moři. Egypt, Maledivy, Filipíny, Thajsko, Indonésie… A tam si to společně užíváme na maximum. Ve Freedive Praha nám většinou nejde o to sázet tam co největší hloubky a časy. Naše výlety jsou spíš typické tím, že se na nich hraje na ukulele, je tam pohodička a když si někdo chce dát cigáro nebo pivo, nikdo na něj nekouká skrz prsty. Jsme prostě taková normální freedivingová rodinka.

Tak třeba někdy na viděnou ve vodě.

Váš

Honza Bareš